• ITglosa: Vzdálený dohled neuklidní, ba naopak

    Novinkou na našich serverech je glosář architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Prvním kouskem se zamýšlí nad tím, jestli si pořizovat pochybná řešení vzdálených dohledů domova, když jedete na dovolenou.

    Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s různými maily nabízejícími různé metody vzdáleného dohledu. Myslím tím takové to "domácí žvýkání" spočívající v koupi neznačkové jednoduché IP kamery s interním serverem, kterou zapojíte do vlastní Wi-Fi sítě a v lepším případě synchronizuje svůj obraz někam do cloudového řešení výrobce. Všichni to známe, naše schránky plní maily jako "Jdeš na dovolenou? Tohle tě udělá klidným i mimo domov", nebo "Chraň své blízké, svůj majetek ti ochrání kamera", či můj oblíbený "Nevíš, co se dělá doma? Pořiď si tuhle kameru a budeš vidět všechno".

    Teď se nechci bavit o kvalitě takovýchto řešení, obzvlášť, když už jejich cena hovoří jasně o - dejme tomu pochybné kvalitě. Spíš mi jde o samotný princip. Tato zařízení jsou samozřejmě určena pro koncové uživatele, a navíc pro ty uživatele, kteří jaksi nejsou příliš velkými odborníky. Odborník, kterému na tom záleží si to pořeší přece jen trochu profesionálněji, ale o tom tenhle text není. Takže si představte, že si to pořídíte. Přijde vám kamera, tu strčíte do zásuvky, nastavíte si ji a "jupí, vono to fakt něco ukazuje".

    A teď si s tím začnete hrát. Prvních pár hodin jste nadšeni. Abyste si to vyzkoušeli, tak vezmete psa na procházku a celou dobu čumíte do displeje svého telefonu a hrajete si s aplikací, vidíte, co se děje u vás doma ve vašem bytě. Skvělé, paráda. Po chvíli se obrázky přestanou obnovovat a vy zjistíte, že prostě "něco nejede". Jste v klidu, to se může stát. Přijdete tedy domů a zařízení restartujete, či opravíte jednu maličkost, díky které to přestalo fungovat. A zase vše běží krásně.

    Postupem času se naučíte se na displej nedívat každou minutu, abyste se pokochali, jakou skvělou věcičku jste si to pořídili. A už se těšíte, až to opravdu vyzkoušíte na dovolené. Občas to vypadne, tu přestane jít proud, tu router přestane přijímat data, tu se kamera zasekne (má to snadné řešení, stačí ji jen jedním tlačítkem bleskově resetovat a vše jede zase tak jak má). Že to sem tam zlobí, no přece jen je to technika a té neporučíš.

    A pak nastane onen slavný den, máte s celou rodinou sbaleno a nasedáte do letadla směrem na Kanáry. Ještě si letmo zkontrolujete svůj domov, nikde nikdo, nikdo vám nic nekrade, všude klid a pohoda. V klidu si užíváte let. Pak přijde mezipřistání a vy jen tak pro jistotu otevřete aplikaci. a BUM! Obraz nikde.

    A teď to začne. "Jasně, to zase jen nějaká blbost", rozhlížíte se po své rodině, koho jste nechali omylem doma ve stylu "Sám doma a s kamerou", abyste mu zavolali, aby zmáčkl resetovací tlačítko na kameře. Ale nikoho jste omylem nezapomněli, Kevin je vedle vás a doma nikdo. Nikdo není, kdo by zmáčkl kouzelné tlačítko, nebo nedej bože vyndal router ze zásuvky a zase ho zandal. "Jasně, nic se neděje, jen to přestalo fungovat", říkáte si... první hodinu, dvě, tři. Pak začne pracovat představivost: "Ale co když...?" Najednou je klid a jistota (ano, ty dvě věci, kvůli kterým jste si ten krám za pár stovek pořídili) v tahu, společně s pohodou na vaší dovolené. Manželka o vašem návratu z dovolené za patnáct tisíc jen proto, abyste se podívali, proč vám kamera neukazuje obrázky, překvapivě nechce ani slyšet. Celá rodina je relativně v klidu, tedy dokud je postupně nenakazíte svou nervozitou. Dovolenou si stejně neužijete, pro jistotu dvakrát třikrát denně koukáte, jestli se to nějakým zázrakem neoživilo.

    Po šílených deseti dnech se skoro jako psychická troska vrací vaše rozhádaná a rozmrzelá rodina domů, už z letiště pomalu voláte policii a zásahovou jednotku, protože je vám jasné, že vás vykradli, načurali vám do zásuvek u stolu, používali váš byt jako překupnické drogové doupě, či jiné radosti. Pochopitelně přijedete nervózní domů, tam vše v naprostém pořádku, jen na ovládacím displeji svítí nápis "Press power button to restart and update firmware", či cokoliv podobného, třeba, že vám dvě hodiny po odjezdu vypadl internet.

    Vidíte, jak vám pořízení vzdálené kamery pomohlo strávit klidnou a bezstarostnou dovolenou?

    Léto a dovolenou bez stresujících nejen IT řešení přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Moderní technika nepřeje milenkám

    Na našich serverech vychází glosy architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Dnes jde opravdu drsně na věc, v den svatby píše o milenkách.

    Utajit milenky je s Google či Apple stále těžší.

    Zatímco si vy v pondělí čtete tuhle moji glosu, já si upravuju motýlka a nasedám do auta a jedu na svatbu. Svoji. Ano, v dnešní datum plné sedmiček se žením. Mimochodem, bereme se opravdu protože se milujeme, věříme si, jsme spolu už dlouho, máme sebe vzájemně v oblíbených kontaktech, máme zařízení připojená ke stejné Wi-Fi síti, a dokonce používáme i jeden účet u téhož operátora, prostě zamilovaná bláznivá romantika.

    Takže, já jdu trávit svatební den a vy si dočtěte moji glosu o milenkách (což spolu samozřejmě vůbec nesouvisí). Totiž i zálety technika v posledních desítkách let dost ovlivnila. Před několika lety prostě stačilo, když jste nedali heslo ke svému mailu svojí ženě a ona se tak nedostala k vaší korespondenci s milenkami. Ti odborně zdatnější pak pro přístup na seznamky a erotické stránky používali anonymní okno prohlížeče, či zcela jiný účet na počítači. Ale ty doby jsou už dávno pryč. Tohle v době sdílených účtů už nestačí.

    Ať už používáte ve vaší rodině jakoukoliv platformu, jakékoliv účty, vše je nyní propojenější. Kupříkladu, pokud máte spojené rodinné účty, vaše manželka může skoro bez námahy vždycky vidět vaši aktuální polohu. Že máte večerní poradu ve firmě, když už od půl osmé je vaše poloha v pět kilometrů vzdálené vilové čtvrti, vám tak asi už neprojde. Podobné je to i s různými chaty, kecálky a komunikačními programy. K čemu je vám, že si na Hangoutu píšete s jinou, když vaše manželka sedí u vašeho notebooku, který jste jí neprozřetelně půjčili, protože potřebuje dodělat účetnictví a v notifikační liště jí každých 30 sekund vyskakuje notifikace z vaší mobilní konverzace, protože Hangouts jako aplikace v Chrome má velice inteligentní upozorňování všude? Samostatnou kapitolou jsou pak omyly, typu "zavolej za hodinu, stará je eště doma, taky se těším" nebo "ten můj má pozítří noční, přijď v osm" odeslané omylem manželským polovičkám místo milencům a milenkám.

    Zcela novým fenoménem jsou pak e-mailoví klienti v mobilu. Tam máte přivázáno všech svých 10 adres, pracovní, soukromé, ještě soukromější, i pro milenky. A "ťuk", blbě si nevšimnete, odkud co odesíláte a najednou po dvou týdnech zjistíte, že si celou dobu píšete s milenkou přes váš rodinný mail, který samozřejmě vidí i vaše manželka. Pozor si musíte dávat i na sdílení kalendářů. Možná jste to taky už zažili, vytvoříte kalendář svojí manželce a samozřejmě si ho nastavíte pro plné sdílení. Ale ona z vašeho kalendáře vidí jen zaneprázdněnost. A začne se ptát, proč? Na to už neexistuje správná odpověď. Buď jí přístup dáte (a pak si vytvoříte jiný a budete mít v kalendářích bordel vy), nebo se na něco vymluvíte a semínko je již zaseto. Postupně se tak otázka "Miláčku, proč mi to u tvého kalendáře píše, že nemám oprávnění?" zařazuje do kategorie otázek typu "Miláčku, nejsem v těch legínách tlustá?", na to prostě nejde zareagovat správně.

    Ale objevují se i kurióznější věci. Před časem jsme kupříkladu psali o kauze z USA, kde majitelka elektronického mobilní aplikací ovladatelného vibrátoru žaluje jeho výrobce, protože se díky němu její muž dozvěděl o jejích milencích (všimněte si toho množného čísla). Vůbec, wearables (ano, vibrátor je prosím "nositelná" technika, bez komentářů, prosím...) dává nejen větší možnosti, ale i větší problémy těm, kdo zamýšlí, či dokonce provozují něco, co známe z IT jako "paralelní systémy v multibootu" - tedy "paralelní vztahy". Mimochodem, k tomuhle přirovnání se někdy vrátíme, ano?

    Takže dámy a pánové záletnice a záletníci, pozor! Nová technika a nové možnosti neustále více propojených životů mohou být vašim rejdům nebezpečné. Mě se to netýká, já jednak žádnou jinou nechci (opravdu) a jednak, ode dneška mám stejně po srandě. Tedy, doufám, že moje nevěsta bude mít ráno plné ruce práce s přípravami a nepřečte si dnešní glosu.

    Krásný den plný šťastných sedmiček přeje čerstvě ženatý Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Konec pracujícího lidstva? Bez šestého prstu vás nebereme

    Dnešní glosa architekta, IT experta a novináře Michala Rady bude pochmurnější. Tenhle článek se bude jednou učit jako začátek konce lidstva. Tedy toho analogového, přírodního. Posuďte sami…

    Nedávno se psalo o zajímavém projektu s takzvaným “třetím palcem”, který je skvělou ukázkou chytrosti a umu studentů, ale může odstartovat faktický zánik pracujícího lidstva. Že je to přehnané? Podívejme se na to podrobněji a popusťme trochu uzdu fantazie.

    Šestý prst je projektem studentky Dani Clode z Royal College of Art. Funguje to tak, že si na 3D tiskárně necháte vytisknout prst navíc a ten si propojíte s rukou, ovládáte ho dosud senzory na chodidle své nohy.


    Když si o projektu přečtete víc, zjistíte, že už se nápadu chytli lidé, kteří chtějí vymyslet přímo neuronové ovládání tohoto prstu lidským mozkem, a dokonce už přemýšlejí o tom, že by robotické náhrady končetin vyráběli také již se šesti prsty. Ono to po praktické stránce má něco do sebe, šestý prst - bude-li stejně podrobně a jemně motoricky ovladatelný jako zbylých pět nedigitálních kolegů - bude opravdu znamenat, že jeho majitel bude schopen dělat věci, co zbytek lidí nikoliv, a navíc spoustu věcí daleko rychleji a úsporněji než my ostatní.  Nepochybně eticky správné, zejména u těch robotických náhrad třeba pro lidi, co o ruku přišli, či ji mají natolik deformovanou, že s ní nemohou dělat to, co my.

    Ale jak znám lidstvo, nezůstane jen u toho. Začnou se objevovat lidé, kteří budou chtít mít šestý prst sami. Jejich obliba stoupne. Proto také bude stále více peněz a inteligence investováno do zlepšení ovladatelnosti nejen u tohoto prstu, ale i celých robotických končetin. No a on ten jeden robotický prst vlastně stačí. Bude to stále rozšířenější geekovina, až si jí všimnou i zaměstnavatelé. Za třicet let se vám tak může stát, že se klidně objeví inzerát s tím, že “pětiprsté (čtěte nedostatečně robotické, a tedy podřadné) lidi nebereme”. A máme to.

    Jak daleko by tohle mohlo dojít? Opravdu nás čeká segregace “obyčejných neupravených lidí”? Při čtení různých sci-fi povídek se to mohlo zdát až příliš utopické, ale ono se k tomu lidstvo opravdu blíží. Zatím se snažíme nediskriminovat zdravotně postižené, tedy třeba slepce, hluché lidi, ale třeba i lidi na vozíku, nebo bez ruky, nebo třeba lidi s mentálním postižením. Je jasné, že slepec asi nebude nejlepší řidič autobusu - zatím. Ale ona ta obyčejná diskriminace je dnes už naprosto běžná, třeba vás jako nevidomého nepřijmou na úřadě do zaměstnání, protože jejich systémy nemůžete ovládat, tu odbornou část své práce byste přitom normálně zvládli. A co za 10, či 20 let? Opravdu se začneme dělit na obyčejné neupravené lidi a na lidi rychlejší, výkonnější, s větší výdrží? Je to docela dobře možné. Dnes vidíme jeden z prvních konkrétních začátků.

    Být víceprstý sice může být výhodnější pro práci, ale vezměte si, co vše by se muselo změnit? Třeba psaní všemi dvanácti, jak by asi musely vypadat klávesnice v rozložení pro šest prstů? Na druhou stranu, pianisty a varhaníky prst navíc jistě potěší, to budou nádherné skladby, jen je budou moci hrát jen upravení lidé. Připadá vám to přitažené za vlasy? Rádi byste mi na to ukázali vztyčený prst, no jo, ale jaký?Kdo ví, jaká tedy bude budoucnost nás nedokonalých jen pětiprstých lidí, kdy se dostaneme k osmiprsté příšerce? No ale pro jistotu vám doporučuji raději - pro jistotu - dát tomuto článku všechny tři palce nahoru.

     

    Palcům zdar a krásný týden vám všem přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Vypadám jak vánoční stromeček/debil

    Na našich serverech vychází glosy architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Tentokrát poodhalí roušku tajemství IT novinářů a seznámí vás s překvapivými problémy tohoto řeholního řádu.

    Ono je to těžké, být technomaniakem a ještě se o svoje dojmy a znalosti dělit. My novináři máme tu výhodu, že si leccos můžeme osahat, ozkoušet, pohrát si s tím. Zároveň je to ale tak trochu i prokletí. Znamená to, že musíte spoustu času trávit s technikou, různé kvality, různého zdroje a různé výdrže.

    Třeba já teď chodím se dvěma notebooky (jeden svůj malý kapesní mám jako vlastní a jeden tu mám na recenzi), po kapsách mám dva mobilní telefony (jeden z Androidem a druhý s iOS), a hlavně na každé rukách mám po páru chytrých hodinek (kromě Apple watch i Android wear v různých verzích). V uchu mám handsfreečko, no v druhém jedno z drátových sluchátek, přes to ale ještě čelenku s repráčky, co zrovna testuju pro recenzi. Vypadám tak trochu jako magor, no spíš jako vánoční stromeček.

    Ani byste neřekli, jak strašně je to nepraktické. Ano, vypadám jako geek (česky čtěte "magor"), ale to je asi tak všechno, co je na tom pozitivní. Vezměte si jen tu energii, co potřebuju - nemyslím tu, co spálím, když nosím několik kilo techniky - myslím tu elektrickou. Člověku stačí obvykle jen jedna malá powerbanka. No já mám powerbanky hned tři - jednu malou v kapse u saka pro nabíjení mobilních zařízení, druhou větší, abych z ní mohl nabíjet tu menší (protože má v sobě kabely, takže ušetřím další batoh plný kabelů), a pak tu největší, abych měl čím nabíjet notebook, ze kterého teoreticky nabíjím pak powerbanky. Ale to není všechno, aby to nebylo tak jednoduché, tak každé zařízení má svůj konektor. Notebook klasický, jeden telefon Micro-USB, pak samozřejmě iPhone s jejich lightningem, další notebook má USB-C (ale bacha, potřebuje opravdu celé tři ampéry, takže powerbanka nestačí), no a sem tam se objeví i naprosto nesmyslně proprietární řešení nabíjení od pološíleného výrobce.

    Otázkou samozřejmě i je, kam ty věci dávat. Zjistil jsem, že výrobci sak a obleků vůbec nejsou kompatibilní s mým životním stylem. Jen dvě kapsy dole, dvě náprsní, jedna malá nahoře? A to je jako všechno? Do toho se mi mají vejít powerbanky, telefony, sluchátka, handsfreečko, tablet, diktafon, kabely, redukce,...? Dokonce ani řešení v podobě dvou sak - přes normální ještě o pět čísel větší a s další sérií kapes - se neujalo, krachlo na neshodě mojí partnerky, která si nemyslela, že je to řešení ideální. Bohužel partnerka zavrhla i můj další návrh, a to je pořídit si koženou slušivou ledvinku k obleku - s odůvodněním, že nic jako "slušivá luxusní kožená ledvinka hodící se k obleku neexistuje" - ba co víc, že "nic jako slušivá ledvinka obecně neexistuje". No, a navíc ve vlně veder sako ani člověk nenosí, to je pak teprve legrace, kam s tím vším.

    Třetím z mnoha aspektů, u kterého bych se zastavil, jsou pak samotná zařízení. Protože nemáte problém se rozloučit s něčím, co zrovna nesplňuje očekávání vaše ani vašich čtenářů. Různých bluetooth repráčků srovnatelné kvality tady mám v pracovně celou hromadu, k tomu vagon různých powerbank, univerzálních nabíječek a zařízení za ceny, za které se nevyplácí firmám, aby je redakce vracely. Pro některé IT magazíny slouží zjevně moje pracovna jako takové skladiště. Mohl bych se koupat v různých klávesnicích, myších a dalších periferiích. Ale co se zařízením, které se vám zalíbí natolik, že byste ho sami chtěli? Jasně, koupíte si ho. Přiznám se, že u několika věcí mě dané zařízení nadchlo natolik, že jsme si je koupili. No jo, ale když ono za tři měsíce přijde něco podobného, ale lepšího. A je to tady zase. Zase to chcete a třeba si to i zase koupíte a jste tam, kde jste byli.

    Takže, být IT novinářem není jen pohodička, má to i své praktické dopady. A s některými z nich jsem vás dnes seznámil a poodhrnul trochu roušku tajemna a výjimečnosti nás "pisálků o technice".

    Ale děláme to rádi a pro vás. Zatímco my taháme techniku a nevíme, co si vzít na sebe, vy užívejte našich výtvorů. Hezký týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Chytré hodinky jako posilovač

    S pondělkem je tu další glosa architekta, IT odborníka a novináře Michala Rady. Tentokrát trochu fitness. Většina mužů má silnější pravou ruku. To se možná ale brzy změní. S příchodem chytrých hodinek totiž nastává čas cvičení pro ruku levou.

    Chytré hodinky - od geekovských počátků už se dostávají do běžného života. Tuhle jsem seděl na poradě na ministerstvu a zjistil jsem, že jediný, kdo nemá chytré hodinky, jsem byl já. Samozřejmě jsem si hned nějaké pořídil, ale to bych sem netahal. Dnes jsem díky své práci v situaci, kdy mám hodinky dokonce dvoje. Jedny od Apple a jedny se systémem Android, na recenzi mi sem tam přistanou ještě jedny či dvoje navíc. Znamená to, že mi trochu docházejí zápěstí, ale to je věc jiná. Zůstaňme u člověka normálního, který má jen jedny chytré hodinky. Ale zase když už si je koupil, tak je používá opravdu naplno.

    Na levém zápěstí (hovořím o většině, jinak leváci, nechť si tenhle článek otevřou třeba ve Wordu a prohodí si slova) máte chytré - a pokud jste si dobře vybírali - tak i hezké hodinky. Jsou propojené s vaším telefonem. Ovládáte s nimi volání, přehrávání hudby, používáte hlasového asistenta, čtete si notifikace, používáte aplikace v hodinkách, zkrátka žijete se svými hodinkami naplno. Tedy snažíte se, ono se totiž už po pár dnech může ukázat, že to není tak jednoduché. Totiž dojdou vám svaly.

    Vezměme to od začátku. Pokud nejste jen prostý uživatel, který stejně bude koukat na hodinkách jen na hodinky a sem tam odklepne nějaký ten budík, chcete si je hned ze začátku vymazlit. Nastavit si barvičky, obrázky, ciferníčky, uspořádat si aplikace (kterých nechutně rychlým tempem přibývá, takže můžete s uspořádáním začít od začátku), seřadit si seznamy notifikací, prostě si je přizpůsobit tak, aby právě ty vaše a vámi nastavené hodinky pomáhaly právě vám. No a zjistíte, že nastavování všeho může trvat i hodin(k)y. S chutí do toho, zvedněte zápěstí a začněte. Když už jste unavení, tak dejte ruku dolů a... Ano, hodinky se zamknou, ještě lépe se zruší úpravy nastavení, se kterými jste si hráli posledních 10 minut. Párkrát se vám tohle stane a začnete hledat řešení. Tím je jednoduché položení ruky na stůl. Vypadáte sice, jako v hospodě po 10 pivech těsně před úderem čela o stůl, ale je vám to krásně pohodlné.

    Pak začnete hodinky používat. No ráno, přečíst si notifikace, mrknout na maily, na pár odpovědět hlasem, pak si přečíst RSS a zprávy, zapsat si váhu, mrknout na počasí, zapsat si pití, zapsat si cvičení a tak dále, hezky celý den. Pokud to děláte průběžně, tak to jde, ale představte si, že máte čas jen na pár takových okének denně. A zkuste si mít třeba čtvrt hodiny jedním a tím samým způsobem zvednuté zápěstí a neustále ho zatěžovat tím, že do hodinek ještě ťukáte.

    Nepočítal jsem to, ale dejme tomu, že udržení svalu je jedna kalorie za vteřinu v první chvíli, samozřejmě námaha svalu s únavou roste a naopak. Denně to tak dá třeba jen jednu či dvě kilokalorie, ale ten boj a ta bolest svalů. Jsem právě ve stádiu zvykání si, no snad to bude lepší.

    Já to mám o to zajímavější, protože navíc na hodinkách diktuju spoustu textu, ostatně i kousky mých glos diktuju hodinkám. No a ať už je diktování sebepohodlnější, nadiktovat celý článek je sice super, ale svůj čas to taky zabere. A na mém zápěstí a svalech na ruce už to začíná být znát.

    Je tak vlastně nespravedlivé, že žádná fit aplikace nezapočítává práci s hodinkami jako posilovací cvičení. Asi jim to navrhnu.

    Ať už s hodinkami, či bez nich, krásný den i celý týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Oni se fakt neposlouchají

    Prázdniny jsou v poslední čtvrtině, chtělo by to něco lehčího? Další glosa architekta, IT odborníka a mimo jiné i novináře Michala Rady zahraje tentokrát na strunu vnitropodnikové komunikace. A spousta ajťáků si bude myslet, že je to právě z jejich firmy.

    To si takhle sedím v hospodě s kamarády a ve vedru popíjíme pivo (mimochodem technika dnes hraje roli i v pivovarnictví, vzpomeňme třeba na alkohol testery s aplikací pro mobilní telefon) a stěžujeme si tak nějak obecně na svět, Windows a tak. A jak to tak poslouchám, nejen dneska, a nejen s touhle partou, zdá se, že ajťáci mají vesměs dva druhy problémů. Jeden, že s nimi nikdo nekomunikuje a druhý, že oni nekomunikují s nikým. Tedy chápejte, nemám na mysli takové ty servisní záležitosti typu lezení pod stolem a výměna kabelů v účtárně, co jsme všichni viděli v seriálu "Partička IT". Mám na mysli i manažery IT a jejich neméně manažerské problémy.

    IT oddělení - ať si kdo chce, co chce říká a ať to analytické firmy zaobalují do hedvábnějších slov a grafů - je stále u firem, jejichž podnikáním není přímo technika, tak trochu popelka. Jasně, dneska už snad každý ví, že bez počítačů a bezpečnosti a aplikací a ERP to nejde, ale to neznamená, že by se na komunikaci něco změnilo. S chůzí si čtu periodicky vycházející rubriky pro manažery IT v různých časopisech. Vždycky si článek přečtu, pokývám hlavou, jakože s každým slovem naprosto souhlasím, a pak si v duchu musím dodat, že to by bylo krásné, kdyby to tak fungovalo.

    Na jedné straně byznys je byznys, no a pokud mám firmu na výrobu pletených svetrů, tak si asi nebudu stavět na kopci sám pro sebe dvoupatrové datové centrum dle nejnovějších standardů a s vodotryskem na střeše, ale zase IT občas, sem tam, ale stále častěji, dokáže přijít s dobrým nápadem na zlepšení či inovaci a sem tam se to opravdu i povede. Jenže tyhle dva světy - myslím byznys a ajtý - si k sobě stále nenašly cestu. Buď IT není ve firmě vůbec (outsourcing a outbraining vládne světem), nebo je tak malé, že prostě nestíhá, nebo je zase tak velké, že se utápí samo v sobě.

    Navíc IT je často řešitelem problémů někoho jiného. Někdo přijde, že chce koupit zrovna tenhle systém. Co na tom, že je to systém evidence knihovního fondu, v jejich firmě se jako plnohodnotné výrobní ERP jistě ujme, prezentace markeťáka dodavatele měla přece tak hezké animace. No a IT je tu od toho, aby to prostě "nějak udělalo".

    Přitom "ti ajťáci" nejsou blbí kluci, obzvlášť, když pro samé provozní záležitosti mají opravdu ještě i čas se nad tím, co se jak dělá, opravdu zamyslet. Pokud ano, dokážou přicházet s dobrými nápady. Jasně, zavádění odemykání kabinek na toaletách pouze na zaměstnaneckou kartu s odvodněním bezpečnosti k nim asi nepatří a ani osadit openspace kávovarem, který se dá ovládat výhradně mobilní aplikací výrobce, který je bohužel jen v čínštině. Ale dost nápadů je i rozumných. A pak záleží na tom, jak hluchý či naopak vstřícný je právě ten "byznys", pro který má IT sloužit jako podpora.

    Samozřejmě to tak neplatí všude. Ale stále - a teď v letních línějších měsících na zahrádkách s pivem a kamarády z ajtý u stolu, mi přijde, že vlastně všude je to stejné. Odpoledne můžete vyrazit se svým IT na pivo a posoudit to sami.

    Ať už čtete v práci, či na zahrádce, krásný den i celý týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: IT nejede ani v IT firmách

    K pondělnímu ránu patří mimo jiné i glosy architekta a novináře Michala Rady. Navazuje na minulý týden, kdy psal o IT a (ne)komunikaci s ním. A dnes si vzal do klávesnice ICT firmy s podobným tématem.

    Minulý týden jsem psal o komunikaci či spíše nekomunikaci byznysu s IT ve firmách, které se technikou nezabývají. Ještě v pondělí mi volal kamarád, co pracuje v IT firmě a ujistil mě, že v společnostech, které má funkčnost ICT procesů živit, je to ještě horší. Tak abych učinil spravedlnosti zadost, zde je i pár historek z tohohle sektoru.

    IT firmy tvrdí spoustu prázdných frází o potřebě dobře popsaných a funkčních procesů. Tedy, abyste mi dobře rozuměli, pokud jsou někde opravdu dobře fungující procesy, je to skvělé. Ale snad nejhorší procesy mají samy IT firmy uvnitř. Je to hořké sousto pro všechny, samozřejmě tady nikoho nebudu jmenovat, ale je to fakt. Přísně střežené tajemství různých analytických a konzultačních firem, které se zákazník nikdy nesmí dozvědět. Zatímco zákazníkovi prezentují skvělé barevné prezentace a odevzdávají výborně vypadající dokumenty plné diagramů, poznámek, odkazů a různých jiných designových udělátek, za nimi je obrovská černá díra chaosu.

    Jeden kamarád mi vyprávěl, že když přišel na docela vysokou pozici do velké - vlastně obří - IT firmy, první den vyfasoval vstupní kartu a kancelář s výhledem. V té pak seděl neuvěřitelný týden a vůbec nic se nedělo. Po týdnu se šel zeptat, co má dělat. Po prvních vteřinách prázdného pohledu sekretářky openspace vedle se jí rozsvítilo a s mumláním něčeho ve stylu “aha, vy jste ten nový manažer, oni na vás asi zapomněli”, odešla cosi řešit. Už druhý den dostal od firmy notebook. Sice s ním nemohl nic dělat, protože nedostal heslo ke svému účtu, ale ten pocit, že už je zapojen do hry. Napadlo ho, že začne chodit po firmě a náhodně bude vstupovat do zasedaček a sedat si k náhodným jednáním, ale je měkkej, a tak to nakonec neudělal. Asi po třech týdnech dostal první práci. Jeho prvním úkolem bylo zjistit, jak ve firmě omezit lidské zdroje a identifikovat špatně fungující procesy. Ne, to není vtip.

    A jak funguje vnitřní komunikace IT byznysu s firemním IT? Firemní IT dělá to, co se jim řekne. Většinou “se jim řekne” pěkná hovadina, něco ve stylu zero-mail-communication (to znamená, že se po firmě nesmí posílat maily, jen komunikovat prostřednictvím firemní sociální sítě). Dva měsíce se připravuje “proces přechodu”, a pak se to spustí. Spustí se to pochopitelně tak, že ředitel firmy rozešle všem mail, ve kterém popíše výhodu nemailové komunikace, místo toho, aby poslal odkaz na onu firemní síť. Celá zero-cokoliv taktika vydrží asi týden, protože pak vedení IT firmy zcela překvapivě zjistí, že je třeba komunikovat také se zákazníky. Dostane se do situace, kdy maily od zákazníků oborně zdatní a vysoce kvalifikovaní pracovníci kopírují do sociální sítě, kde samozřejmě polovina funkcí nefunguje. Po dvou týdnech, několika promarněných zakázkách a ztrátě psychické pohody dvou až deseti manažerů se firma dohodne na tom, že je to “kravina” a obrátí se na IT, co si to zase vymysleli. Taky reálná historka, mimochodem.

    Třetím příkladem jsou samotné ICT procesy. IT firmy nabízející drahé analytické systémy zásadně dělají vnitřní analytiku v Excelu, a tak není problém, když obchodní manažer divize dostane do mailu 5 tabulek v Excelu, aby je vyplnil, ale do zítra, protože to nějaký zoufalec ještě musí pak zpátky přeťukat do manažerského systému, aby to bylo v pátek na poradě.

    Nechci tady kopat do firem, naopak chci uklidnit jejich zákazníky. Ať už vám přijde z velké IT firmy přednášet o potřebě řízení, procesů, komunikace a funkčních, a hlavně správně využívaných ICT nástrojů kdokoliv, máte téměř jistotu, že v jeho firmě je v tom ještě větší nevěstinec než u vás. Ale vyslechněte si ho, všechno, co říká, je pravda. Jen se to nikomu, včetně jeho vlastni firmy, nepodařilo dostat do praxe.

    Poznámka na konec: Platí zlaté pravidlo, že čím větší firma, tím větší chaos. Z tohoto pohledu se fúzování společností jeví jako zlatý důl pro psychoterapeuty.

    Ve velkých i malých firmách, ale i všude jinde si užijte pondělí i celý týden, to vám přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada