• ITglosa: Vzdálený dohled neuklidní, ba naopak

    Novinkou na našich serverech je glosář architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Prvním kouskem se zamýšlí nad tím, jestli si pořizovat pochybná řešení vzdálených dohledů domova, když jedete na dovolenou.

    Poslední dobou se doslova roztrhl pytel s různými maily nabízejícími různé metody vzdáleného dohledu. Myslím tím takové to "domácí žvýkání" spočívající v koupi neznačkové jednoduché IP kamery s interním serverem, kterou zapojíte do vlastní Wi-Fi sítě a v lepším případě synchronizuje svůj obraz někam do cloudového řešení výrobce. Všichni to známe, naše schránky plní maily jako "Jdeš na dovolenou? Tohle tě udělá klidným i mimo domov", nebo "Chraň své blízké, svůj majetek ti ochrání kamera", či můj oblíbený "Nevíš, co se dělá doma? Pořiď si tuhle kameru a budeš vidět všechno".

    Teď se nechci bavit o kvalitě takovýchto řešení, obzvlášť, když už jejich cena hovoří jasně o - dejme tomu pochybné kvalitě. Spíš mi jde o samotný princip. Tato zařízení jsou samozřejmě určena pro koncové uživatele, a navíc pro ty uživatele, kteří jaksi nejsou příliš velkými odborníky. Odborník, kterému na tom záleží si to pořeší přece jen trochu profesionálněji, ale o tom tenhle text není. Takže si představte, že si to pořídíte. Přijde vám kamera, tu strčíte do zásuvky, nastavíte si ji a "jupí, vono to fakt něco ukazuje".

    A teď si s tím začnete hrát. Prvních pár hodin jste nadšeni. Abyste si to vyzkoušeli, tak vezmete psa na procházku a celou dobu čumíte do displeje svého telefonu a hrajete si s aplikací, vidíte, co se děje u vás doma ve vašem bytě. Skvělé, paráda. Po chvíli se obrázky přestanou obnovovat a vy zjistíte, že prostě "něco nejede". Jste v klidu, to se může stát. Přijdete tedy domů a zařízení restartujete, či opravíte jednu maličkost, díky které to přestalo fungovat. A zase vše běží krásně.

    Postupem času se naučíte se na displej nedívat každou minutu, abyste se pokochali, jakou skvělou věcičku jste si to pořídili. A už se těšíte, až to opravdu vyzkoušíte na dovolené. Občas to vypadne, tu přestane jít proud, tu router přestane přijímat data, tu se kamera zasekne (má to snadné řešení, stačí ji jen jedním tlačítkem bleskově resetovat a vše jede zase tak jak má). Že to sem tam zlobí, no přece jen je to technika a té neporučíš.

    A pak nastane onen slavný den, máte s celou rodinou sbaleno a nasedáte do letadla směrem na Kanáry. Ještě si letmo zkontrolujete svůj domov, nikde nikdo, nikdo vám nic nekrade, všude klid a pohoda. V klidu si užíváte let. Pak přijde mezipřistání a vy jen tak pro jistotu otevřete aplikaci. a BUM! Obraz nikde.

    A teď to začne. "Jasně, to zase jen nějaká blbost", rozhlížíte se po své rodině, koho jste nechali omylem doma ve stylu "Sám doma a s kamerou", abyste mu zavolali, aby zmáčkl resetovací tlačítko na kameře. Ale nikoho jste omylem nezapomněli, Kevin je vedle vás a doma nikdo. Nikdo není, kdo by zmáčkl kouzelné tlačítko, nebo nedej bože vyndal router ze zásuvky a zase ho zandal. "Jasně, nic se neděje, jen to přestalo fungovat", říkáte si... první hodinu, dvě, tři. Pak začne pracovat představivost: "Ale co když...?" Najednou je klid a jistota (ano, ty dvě věci, kvůli kterým jste si ten krám za pár stovek pořídili) v tahu, společně s pohodou na vaší dovolené. Manželka o vašem návratu z dovolené za patnáct tisíc jen proto, abyste se podívali, proč vám kamera neukazuje obrázky, překvapivě nechce ani slyšet. Celá rodina je relativně v klidu, tedy dokud je postupně nenakazíte svou nervozitou. Dovolenou si stejně neužijete, pro jistotu dvakrát třikrát denně koukáte, jestli se to nějakým zázrakem neoživilo.

    Po šílených deseti dnech se skoro jako psychická troska vrací vaše rozhádaná a rozmrzelá rodina domů, už z letiště pomalu voláte policii a zásahovou jednotku, protože je vám jasné, že vás vykradli, načurali vám do zásuvek u stolu, používali váš byt jako překupnické drogové doupě, či jiné radosti. Pochopitelně přijedete nervózní domů, tam vše v naprostém pořádku, jen na ovládacím displeji svítí nápis "Press power button to restart and update firmware", či cokoliv podobného, třeba, že vám dvě hodiny po odjezdu vypadl internet.

    Vidíte, jak vám pořízení vzdálené kamery pomohlo strávit klidnou a bezstarostnou dovolenou?

    Léto a dovolenou bez stresujících nejen IT řešení přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Moderní technika nepřeje milenkám

    Na našich serverech vychází glosy architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Dnes jde opravdu drsně na věc, v den svatby píše o milenkách.

    Utajit milenky je s Google či Apple stále těžší.

    Zatímco si vy v pondělí čtete tuhle moji glosu, já si upravuju motýlka a nasedám do auta a jedu na svatbu. Svoji. Ano, v dnešní datum plné sedmiček se žením. Mimochodem, bereme se opravdu protože se milujeme, věříme si, jsme spolu už dlouho, máme sebe vzájemně v oblíbených kontaktech, máme zařízení připojená ke stejné Wi-Fi síti, a dokonce používáme i jeden účet u téhož operátora, prostě zamilovaná bláznivá romantika.

    Takže, já jdu trávit svatební den a vy si dočtěte moji glosu o milenkách (což spolu samozřejmě vůbec nesouvisí). Totiž i zálety technika v posledních desítkách let dost ovlivnila. Před několika lety prostě stačilo, když jste nedali heslo ke svému mailu svojí ženě a ona se tak nedostala k vaší korespondenci s milenkami. Ti odborně zdatnější pak pro přístup na seznamky a erotické stránky používali anonymní okno prohlížeče, či zcela jiný účet na počítači. Ale ty doby jsou už dávno pryč. Tohle v době sdílených účtů už nestačí.

    Ať už používáte ve vaší rodině jakoukoliv platformu, jakékoliv účty, vše je nyní propojenější. Kupříkladu, pokud máte spojené rodinné účty, vaše manželka může skoro bez námahy vždycky vidět vaši aktuální polohu. Že máte večerní poradu ve firmě, když už od půl osmé je vaše poloha v pět kilometrů vzdálené vilové čtvrti, vám tak asi už neprojde. Podobné je to i s různými chaty, kecálky a komunikačními programy. K čemu je vám, že si na Hangoutu píšete s jinou, když vaše manželka sedí u vašeho notebooku, který jste jí neprozřetelně půjčili, protože potřebuje dodělat účetnictví a v notifikační liště jí každých 30 sekund vyskakuje notifikace z vaší mobilní konverzace, protože Hangouts jako aplikace v Chrome má velice inteligentní upozorňování všude? Samostatnou kapitolou jsou pak omyly, typu "zavolej za hodinu, stará je eště doma, taky se těším" nebo "ten můj má pozítří noční, přijď v osm" odeslané omylem manželským polovičkám místo milencům a milenkám.

    Zcela novým fenoménem jsou pak e-mailoví klienti v mobilu. Tam máte přivázáno všech svých 10 adres, pracovní, soukromé, ještě soukromější, i pro milenky. A "ťuk", blbě si nevšimnete, odkud co odesíláte a najednou po dvou týdnech zjistíte, že si celou dobu píšete s milenkou přes váš rodinný mail, který samozřejmě vidí i vaše manželka. Pozor si musíte dávat i na sdílení kalendářů. Možná jste to taky už zažili, vytvoříte kalendář svojí manželce a samozřejmě si ho nastavíte pro plné sdílení. Ale ona z vašeho kalendáře vidí jen zaneprázdněnost. A začne se ptát, proč? Na to už neexistuje správná odpověď. Buď jí přístup dáte (a pak si vytvoříte jiný a budete mít v kalendářích bordel vy), nebo se na něco vymluvíte a semínko je již zaseto. Postupně se tak otázka "Miláčku, proč mi to u tvého kalendáře píše, že nemám oprávnění?" zařazuje do kategorie otázek typu "Miláčku, nejsem v těch legínách tlustá?", na to prostě nejde zareagovat správně.

    Ale objevují se i kurióznější věci. Před časem jsme kupříkladu psali o kauze z USA, kde majitelka elektronického mobilní aplikací ovladatelného vibrátoru žaluje jeho výrobce, protože se díky němu její muž dozvěděl o jejích milencích (všimněte si toho množného čísla). Vůbec, wearables (ano, vibrátor je prosím "nositelná" technika, bez komentářů, prosím...) dává nejen větší možnosti, ale i větší problémy těm, kdo zamýšlí, či dokonce provozují něco, co známe z IT jako "paralelní systémy v multibootu" - tedy "paralelní vztahy". Mimochodem, k tomuhle přirovnání se někdy vrátíme, ano?

    Takže dámy a pánové záletnice a záletníci, pozor! Nová technika a nové možnosti neustále více propojených životů mohou být vašim rejdům nebezpečné. Mě se to netýká, já jednak žádnou jinou nechci (opravdu) a jednak, ode dneška mám stejně po srandě. Tedy, doufám, že moje nevěsta bude mít ráno plné ruce práce s přípravami a nepřečte si dnešní glosu.

    Krásný den plný šťastných sedmiček přeje čerstvě ženatý Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Konec pracujícího lidstva? Bez šestého prstu vás nebereme

    Dnešní glosa architekta, IT experta a novináře Michala Rady bude pochmurnější. Tenhle článek se bude jednou učit jako začátek konce lidstva. Tedy toho analogového, přírodního. Posuďte sami…

    Nedávno se psalo o zajímavém projektu s takzvaným “třetím palcem”, který je skvělou ukázkou chytrosti a umu studentů, ale může odstartovat faktický zánik pracujícího lidstva. Že je to přehnané? Podívejme se na to podrobněji a popusťme trochu uzdu fantazie.

    Šestý prst je projektem studentky Dani Clode z Royal College of Art. Funguje to tak, že si na 3D tiskárně necháte vytisknout prst navíc a ten si propojíte s rukou, ovládáte ho dosud senzory na chodidle své nohy.


    Když si o projektu přečtete víc, zjistíte, že už se nápadu chytli lidé, kteří chtějí vymyslet přímo neuronové ovládání tohoto prstu lidským mozkem, a dokonce už přemýšlejí o tom, že by robotické náhrady končetin vyráběli také již se šesti prsty. Ono to po praktické stránce má něco do sebe, šestý prst - bude-li stejně podrobně a jemně motoricky ovladatelný jako zbylých pět nedigitálních kolegů - bude opravdu znamenat, že jeho majitel bude schopen dělat věci, co zbytek lidí nikoliv, a navíc spoustu věcí daleko rychleji a úsporněji než my ostatní.  Nepochybně eticky správné, zejména u těch robotických náhrad třeba pro lidi, co o ruku přišli, či ji mají natolik deformovanou, že s ní nemohou dělat to, co my.

    Ale jak znám lidstvo, nezůstane jen u toho. Začnou se objevovat lidé, kteří budou chtít mít šestý prst sami. Jejich obliba stoupne. Proto také bude stále více peněz a inteligence investováno do zlepšení ovladatelnosti nejen u tohoto prstu, ale i celých robotických končetin. No a on ten jeden robotický prst vlastně stačí. Bude to stále rozšířenější geekovina, až si jí všimnou i zaměstnavatelé. Za třicet let se vám tak může stát, že se klidně objeví inzerát s tím, že “pětiprsté (čtěte nedostatečně robotické, a tedy podřadné) lidi nebereme”. A máme to.

    Jak daleko by tohle mohlo dojít? Opravdu nás čeká segregace “obyčejných neupravených lidí”? Při čtení různých sci-fi povídek se to mohlo zdát až příliš utopické, ale ono se k tomu lidstvo opravdu blíží. Zatím se snažíme nediskriminovat zdravotně postižené, tedy třeba slepce, hluché lidi, ale třeba i lidi na vozíku, nebo bez ruky, nebo třeba lidi s mentálním postižením. Je jasné, že slepec asi nebude nejlepší řidič autobusu - zatím. Ale ona ta obyčejná diskriminace je dnes už naprosto běžná, třeba vás jako nevidomého nepřijmou na úřadě do zaměstnání, protože jejich systémy nemůžete ovládat, tu odbornou část své práce byste přitom normálně zvládli. A co za 10, či 20 let? Opravdu se začneme dělit na obyčejné neupravené lidi a na lidi rychlejší, výkonnější, s větší výdrží? Je to docela dobře možné. Dnes vidíme jeden z prvních konkrétních začátků.

    Být víceprstý sice může být výhodnější pro práci, ale vezměte si, co vše by se muselo změnit? Třeba psaní všemi dvanácti, jak by asi musely vypadat klávesnice v rozložení pro šest prstů? Na druhou stranu, pianisty a varhaníky prst navíc jistě potěší, to budou nádherné skladby, jen je budou moci hrát jen upravení lidé. Připadá vám to přitažené za vlasy? Rádi byste mi na to ukázali vztyčený prst, no jo, ale jaký?Kdo ví, jaká tedy bude budoucnost nás nedokonalých jen pětiprstých lidí, kdy se dostaneme k osmiprsté příšerce? No ale pro jistotu vám doporučuji raději - pro jistotu - dát tomuto článku všechny tři palce nahoru.

     

    Palcům zdar a krásný týden vám všem přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Vypadám jak vánoční stromeček/debil

    Na našich serverech vychází glosy architekta, technomaniaka a IT novináře Michala Rady. Užijte si jeho zábavný, ale i vážný pohled na netradiční témata v IT. Tentokrát poodhalí roušku tajemství IT novinářů a seznámí vás s překvapivými problémy tohoto řeholního řádu.

    Ono je to těžké, být technomaniakem a ještě se o svoje dojmy a znalosti dělit. My novináři máme tu výhodu, že si leccos můžeme osahat, ozkoušet, pohrát si s tím. Zároveň je to ale tak trochu i prokletí. Znamená to, že musíte spoustu času trávit s technikou, různé kvality, různého zdroje a různé výdrže.

    Třeba já teď chodím se dvěma notebooky (jeden svůj malý kapesní mám jako vlastní a jeden tu mám na recenzi), po kapsách mám dva mobilní telefony (jeden z Androidem a druhý s iOS), a hlavně na každé rukách mám po páru chytrých hodinek (kromě Apple watch i Android wear v různých verzích). V uchu mám handsfreečko, no v druhém jedno z drátových sluchátek, přes to ale ještě čelenku s repráčky, co zrovna testuju pro recenzi. Vypadám tak trochu jako magor, no spíš jako vánoční stromeček.

    Ani byste neřekli, jak strašně je to nepraktické. Ano, vypadám jako geek (česky čtěte "magor"), ale to je asi tak všechno, co je na tom pozitivní. Vezměte si jen tu energii, co potřebuju - nemyslím tu, co spálím, když nosím několik kilo techniky - myslím tu elektrickou. Člověku stačí obvykle jen jedna malá powerbanka. No já mám powerbanky hned tři - jednu malou v kapse u saka pro nabíjení mobilních zařízení, druhou větší, abych z ní mohl nabíjet tu menší (protože má v sobě kabely, takže ušetřím další batoh plný kabelů), a pak tu největší, abych měl čím nabíjet notebook, ze kterého teoreticky nabíjím pak powerbanky. Ale to není všechno, aby to nebylo tak jednoduché, tak každé zařízení má svůj konektor. Notebook klasický, jeden telefon Micro-USB, pak samozřejmě iPhone s jejich lightningem, další notebook má USB-C (ale bacha, potřebuje opravdu celé tři ampéry, takže powerbanka nestačí), no a sem tam se objeví i naprosto nesmyslně proprietární řešení nabíjení od pološíleného výrobce.

    Otázkou samozřejmě i je, kam ty věci dávat. Zjistil jsem, že výrobci sak a obleků vůbec nejsou kompatibilní s mým životním stylem. Jen dvě kapsy dole, dvě náprsní, jedna malá nahoře? A to je jako všechno? Do toho se mi mají vejít powerbanky, telefony, sluchátka, handsfreečko, tablet, diktafon, kabely, redukce,...? Dokonce ani řešení v podobě dvou sak - přes normální ještě o pět čísel větší a s další sérií kapes - se neujalo, krachlo na neshodě mojí partnerky, která si nemyslela, že je to řešení ideální. Bohužel partnerka zavrhla i můj další návrh, a to je pořídit si koženou slušivou ledvinku k obleku - s odůvodněním, že nic jako "slušivá luxusní kožená ledvinka hodící se k obleku neexistuje" - ba co víc, že "nic jako slušivá ledvinka obecně neexistuje". No, a navíc ve vlně veder sako ani člověk nenosí, to je pak teprve legrace, kam s tím vším.

    Třetím z mnoha aspektů, u kterého bych se zastavil, jsou pak samotná zařízení. Protože nemáte problém se rozloučit s něčím, co zrovna nesplňuje očekávání vaše ani vašich čtenářů. Různých bluetooth repráčků srovnatelné kvality tady mám v pracovně celou hromadu, k tomu vagon různých powerbank, univerzálních nabíječek a zařízení za ceny, za které se nevyplácí firmám, aby je redakce vracely. Pro některé IT magazíny slouží zjevně moje pracovna jako takové skladiště. Mohl bych se koupat v různých klávesnicích, myších a dalších periferiích. Ale co se zařízením, které se vám zalíbí natolik, že byste ho sami chtěli? Jasně, koupíte si ho. Přiznám se, že u několika věcí mě dané zařízení nadchlo natolik, že jsme si je koupili. No jo, ale když ono za tři měsíce přijde něco podobného, ale lepšího. A je to tady zase. Zase to chcete a třeba si to i zase koupíte a jste tam, kde jste byli.

    Takže, být IT novinářem není jen pohodička, má to i své praktické dopady. A s některými z nich jsem vás dnes seznámil a poodhrnul trochu roušku tajemna a výjimečnosti nás "pisálků o technice".

    Ale děláme to rádi a pro vás. Zatímco my taháme techniku a nevíme, co si vzít na sebe, vy užívejte našich výtvorů. Hezký týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Chytré hodinky jako posilovač

    S pondělkem je tu další glosa architekta, IT odborníka a novináře Michala Rady. Tentokrát trochu fitness. Většina mužů má silnější pravou ruku. To se možná ale brzy změní. S příchodem chytrých hodinek totiž nastává čas cvičení pro ruku levou.

    Chytré hodinky - od geekovských počátků už se dostávají do běžného života. Tuhle jsem seděl na poradě na ministerstvu a zjistil jsem, že jediný, kdo nemá chytré hodinky, jsem byl já. Samozřejmě jsem si hned nějaké pořídil, ale to bych sem netahal. Dnes jsem díky své práci v situaci, kdy mám hodinky dokonce dvoje. Jedny od Apple a jedny se systémem Android, na recenzi mi sem tam přistanou ještě jedny či dvoje navíc. Znamená to, že mi trochu docházejí zápěstí, ale to je věc jiná. Zůstaňme u člověka normálního, který má jen jedny chytré hodinky. Ale zase když už si je koupil, tak je používá opravdu naplno.

    Na levém zápěstí (hovořím o většině, jinak leváci, nechť si tenhle článek otevřou třeba ve Wordu a prohodí si slova) máte chytré - a pokud jste si dobře vybírali - tak i hezké hodinky. Jsou propojené s vaším telefonem. Ovládáte s nimi volání, přehrávání hudby, používáte hlasového asistenta, čtete si notifikace, používáte aplikace v hodinkách, zkrátka žijete se svými hodinkami naplno. Tedy snažíte se, ono se totiž už po pár dnech může ukázat, že to není tak jednoduché. Totiž dojdou vám svaly.

    Vezměme to od začátku. Pokud nejste jen prostý uživatel, který stejně bude koukat na hodinkách jen na hodinky a sem tam odklepne nějaký ten budík, chcete si je hned ze začátku vymazlit. Nastavit si barvičky, obrázky, ciferníčky, uspořádat si aplikace (kterých nechutně rychlým tempem přibývá, takže můžete s uspořádáním začít od začátku), seřadit si seznamy notifikací, prostě si je přizpůsobit tak, aby právě ty vaše a vámi nastavené hodinky pomáhaly právě vám. No a zjistíte, že nastavování všeho může trvat i hodin(k)y. S chutí do toho, zvedněte zápěstí a začněte. Když už jste unavení, tak dejte ruku dolů a... Ano, hodinky se zamknou, ještě lépe se zruší úpravy nastavení, se kterými jste si hráli posledních 10 minut. Párkrát se vám tohle stane a začnete hledat řešení. Tím je jednoduché položení ruky na stůl. Vypadáte sice, jako v hospodě po 10 pivech těsně před úderem čela o stůl, ale je vám to krásně pohodlné.

    Pak začnete hodinky používat. No ráno, přečíst si notifikace, mrknout na maily, na pár odpovědět hlasem, pak si přečíst RSS a zprávy, zapsat si váhu, mrknout na počasí, zapsat si pití, zapsat si cvičení a tak dále, hezky celý den. Pokud to děláte průběžně, tak to jde, ale představte si, že máte čas jen na pár takových okének denně. A zkuste si mít třeba čtvrt hodiny jedním a tím samým způsobem zvednuté zápěstí a neustále ho zatěžovat tím, že do hodinek ještě ťukáte.

    Nepočítal jsem to, ale dejme tomu, že udržení svalu je jedna kalorie za vteřinu v první chvíli, samozřejmě námaha svalu s únavou roste a naopak. Denně to tak dá třeba jen jednu či dvě kilokalorie, ale ten boj a ta bolest svalů. Jsem právě ve stádiu zvykání si, no snad to bude lepší.

    Já to mám o to zajímavější, protože navíc na hodinkách diktuju spoustu textu, ostatně i kousky mých glos diktuju hodinkám. No a ať už je diktování sebepohodlnější, nadiktovat celý článek je sice super, ale svůj čas to taky zabere. A na mém zápěstí a svalech na ruce už to začíná být znát.

    Je tak vlastně nespravedlivé, že žádná fit aplikace nezapočítává práci s hodinkami jako posilovací cvičení. Asi jim to navrhnu.

    Ať už s hodinkami, či bez nich, krásný den i celý týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Oni se fakt neposlouchají

    Prázdniny jsou v poslední čtvrtině, chtělo by to něco lehčího? Další glosa architekta, IT odborníka a mimo jiné i novináře Michala Rady zahraje tentokrát na strunu vnitropodnikové komunikace. A spousta ajťáků si bude myslet, že je to právě z jejich firmy.

    To si takhle sedím v hospodě s kamarády a ve vedru popíjíme pivo (mimochodem technika dnes hraje roli i v pivovarnictví, vzpomeňme třeba na alkohol testery s aplikací pro mobilní telefon) a stěžujeme si tak nějak obecně na svět, Windows a tak. A jak to tak poslouchám, nejen dneska, a nejen s touhle partou, zdá se, že ajťáci mají vesměs dva druhy problémů. Jeden, že s nimi nikdo nekomunikuje a druhý, že oni nekomunikují s nikým. Tedy chápejte, nemám na mysli takové ty servisní záležitosti typu lezení pod stolem a výměna kabelů v účtárně, co jsme všichni viděli v seriálu "Partička IT". Mám na mysli i manažery IT a jejich neméně manažerské problémy.

    IT oddělení - ať si kdo chce, co chce říká a ať to analytické firmy zaobalují do hedvábnějších slov a grafů - je stále u firem, jejichž podnikáním není přímo technika, tak trochu popelka. Jasně, dneska už snad každý ví, že bez počítačů a bezpečnosti a aplikací a ERP to nejde, ale to neznamená, že by se na komunikaci něco změnilo. S chůzí si čtu periodicky vycházející rubriky pro manažery IT v různých časopisech. Vždycky si článek přečtu, pokývám hlavou, jakože s každým slovem naprosto souhlasím, a pak si v duchu musím dodat, že to by bylo krásné, kdyby to tak fungovalo.

    Na jedné straně byznys je byznys, no a pokud mám firmu na výrobu pletených svetrů, tak si asi nebudu stavět na kopci sám pro sebe dvoupatrové datové centrum dle nejnovějších standardů a s vodotryskem na střeše, ale zase IT občas, sem tam, ale stále častěji, dokáže přijít s dobrým nápadem na zlepšení či inovaci a sem tam se to opravdu i povede. Jenže tyhle dva světy - myslím byznys a ajtý - si k sobě stále nenašly cestu. Buď IT není ve firmě vůbec (outsourcing a outbraining vládne světem), nebo je tak malé, že prostě nestíhá, nebo je zase tak velké, že se utápí samo v sobě.

    Navíc IT je často řešitelem problémů někoho jiného. Někdo přijde, že chce koupit zrovna tenhle systém. Co na tom, že je to systém evidence knihovního fondu, v jejich firmě se jako plnohodnotné výrobní ERP jistě ujme, prezentace markeťáka dodavatele měla přece tak hezké animace. No a IT je tu od toho, aby to prostě "nějak udělalo".

    Přitom "ti ajťáci" nejsou blbí kluci, obzvlášť, když pro samé provozní záležitosti mají opravdu ještě i čas se nad tím, co se jak dělá, opravdu zamyslet. Pokud ano, dokážou přicházet s dobrými nápady. Jasně, zavádění odemykání kabinek na toaletách pouze na zaměstnaneckou kartu s odvodněním bezpečnosti k nim asi nepatří a ani osadit openspace kávovarem, který se dá ovládat výhradně mobilní aplikací výrobce, který je bohužel jen v čínštině. Ale dost nápadů je i rozumných. A pak záleží na tom, jak hluchý či naopak vstřícný je právě ten "byznys", pro který má IT sloužit jako podpora.

    Samozřejmě to tak neplatí všude. Ale stále - a teď v letních línějších měsících na zahrádkách s pivem a kamarády z ajtý u stolu, mi přijde, že vlastně všude je to stejné. Odpoledne můžete vyrazit se svým IT na pivo a posoudit to sami.

    Ať už čtete v práci, či na zahrádce, krásný den i celý týden přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: IT nejede ani v IT firmách

    K pondělnímu ránu patří mimo jiné i glosy architekta a novináře Michala Rady. Navazuje na minulý týden, kdy psal o IT a (ne)komunikaci s ním. A dnes si vzal do klávesnice ICT firmy s podobným tématem.

    Minulý týden jsem psal o komunikaci či spíše nekomunikaci byznysu s IT ve firmách, které se technikou nezabývají. Ještě v pondělí mi volal kamarád, co pracuje v IT firmě a ujistil mě, že v společnostech, které má funkčnost ICT procesů živit, je to ještě horší. Tak abych učinil spravedlnosti zadost, zde je i pár historek z tohohle sektoru.

    IT firmy tvrdí spoustu prázdných frází o potřebě dobře popsaných a funkčních procesů. Tedy, abyste mi dobře rozuměli, pokud jsou někde opravdu dobře fungující procesy, je to skvělé. Ale snad nejhorší procesy mají samy IT firmy uvnitř. Je to hořké sousto pro všechny, samozřejmě tady nikoho nebudu jmenovat, ale je to fakt. Přísně střežené tajemství různých analytických a konzultačních firem, které se zákazník nikdy nesmí dozvědět. Zatímco zákazníkovi prezentují skvělé barevné prezentace a odevzdávají výborně vypadající dokumenty plné diagramů, poznámek, odkazů a různých jiných designových udělátek, za nimi je obrovská černá díra chaosu.

    Jeden kamarád mi vyprávěl, že když přišel na docela vysokou pozici do velké - vlastně obří - IT firmy, první den vyfasoval vstupní kartu a kancelář s výhledem. V té pak seděl neuvěřitelný týden a vůbec nic se nedělo. Po týdnu se šel zeptat, co má dělat. Po prvních vteřinách prázdného pohledu sekretářky openspace vedle se jí rozsvítilo a s mumláním něčeho ve stylu “aha, vy jste ten nový manažer, oni na vás asi zapomněli”, odešla cosi řešit. Už druhý den dostal od firmy notebook. Sice s ním nemohl nic dělat, protože nedostal heslo ke svému účtu, ale ten pocit, že už je zapojen do hry. Napadlo ho, že začne chodit po firmě a náhodně bude vstupovat do zasedaček a sedat si k náhodným jednáním, ale je měkkej, a tak to nakonec neudělal. Asi po třech týdnech dostal první práci. Jeho prvním úkolem bylo zjistit, jak ve firmě omezit lidské zdroje a identifikovat špatně fungující procesy. Ne, to není vtip.

    A jak funguje vnitřní komunikace IT byznysu s firemním IT? Firemní IT dělá to, co se jim řekne. Většinou “se jim řekne” pěkná hovadina, něco ve stylu zero-mail-communication (to znamená, že se po firmě nesmí posílat maily, jen komunikovat prostřednictvím firemní sociální sítě). Dva měsíce se připravuje “proces přechodu”, a pak se to spustí. Spustí se to pochopitelně tak, že ředitel firmy rozešle všem mail, ve kterém popíše výhodu nemailové komunikace, místo toho, aby poslal odkaz na onu firemní síť. Celá zero-cokoliv taktika vydrží asi týden, protože pak vedení IT firmy zcela překvapivě zjistí, že je třeba komunikovat také se zákazníky. Dostane se do situace, kdy maily od zákazníků oborně zdatní a vysoce kvalifikovaní pracovníci kopírují do sociální sítě, kde samozřejmě polovina funkcí nefunguje. Po dvou týdnech, několika promarněných zakázkách a ztrátě psychické pohody dvou až deseti manažerů se firma dohodne na tom, že je to “kravina” a obrátí se na IT, co si to zase vymysleli. Taky reálná historka, mimochodem.

    Třetím příkladem jsou samotné ICT procesy. IT firmy nabízející drahé analytické systémy zásadně dělají vnitřní analytiku v Excelu, a tak není problém, když obchodní manažer divize dostane do mailu 5 tabulek v Excelu, aby je vyplnil, ale do zítra, protože to nějaký zoufalec ještě musí pak zpátky přeťukat do manažerského systému, aby to bylo v pátek na poradě.

    Nechci tady kopat do firem, naopak chci uklidnit jejich zákazníky. Ať už vám přijde z velké IT firmy přednášet o potřebě řízení, procesů, komunikace a funkčních, a hlavně správně využívaných ICT nástrojů kdokoliv, máte téměř jistotu, že v jeho firmě je v tom ještě větší nevěstinec než u vás. Ale vyslechněte si ho, všechno, co říká, je pravda. Jen se to nikomu, včetně jeho vlastni firmy, nepodařilo dostat do praxe.

    Poznámka na konec: Platí zlaté pravidlo, že čím větší firma, tím větší chaos. Z tohoto pohledu se fúzování společností jeví jako zlatý důl pro psychoterapeuty.

    Ve velkých i malých firmách, ale i všude jinde si užijte pondělí i celý týden, to vám přeje Michal Rada

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Počítače a tablety ve školách - dvě tváře digivzdělávání

    Za pár dnů začíná další školní rok, a tak se i náš glosátor, ICT odborník a novinář Michal Rada zamýšlí nad dvěma tvářemi digitálních zařízení ve školách.

    Blíží se nejnenáviděnější datum dětí - 1. září (tedy letos vlastně 4. září). S notnou dávkou škodolibosti se vždycky dívám na ty protažené dětské ksichty, když jdou první školní den do města, ale pak si vzpomenu na všechny jejich prázdniny a na to, o kolik povinností víc máme my dospělí. Ale o tom psát nechci. Dnes bych se rád zamyslel nad tím, jestli všechny tablety a mobily dětí ve škole jsou přínosem, nebo ne.

    Znám několik druhů učitelů. Jedni jsou schopni vyhodit dítě ze školy, jen ho vidí s telefonem či tabletem, druzí se snaží tablet či mobil nechat děti využívat v rozumné míře, ba dokonce ponoukají vedení, aby tablety nakoupilo, ano takoví to jsou rebelové.  A stále existují dva i podobně nesmiřitelné tábory - zastánců a odpůrců. Je asi pochopitelné, že třeba Google Glass při zkoušení promítající žákovi přímo do oka odpovědi na otázky, by učitele asi moc nepotěšily. Na druhou stranu už trochu kontroverzní je otázka, zda když se při hodině matematiky může používat kalkulačka, jestli je opravdu takový rozdíl v používání mobilu. No naštěstí učitelé netuší, že (prý) existují aplikace, co dokážou vyfotit matematickou úlohu a rovnou ji spočítat.

    Zajímavou oblastí jsou školní sešity. Člověk si v dnešní době tak trochu musí říkat “proč?” Proč se vláčet s papírovými sešity a zatěžovat si záda, když lepší službu splní cloudový office balík, či dokonce specializovaná aplikace? Ano jeden z argumentů je, že mobil či tablet či notebook nemají všechny děti, ale pro ty, které ho mají, by se jeho používání mělo dovolit.

    Proč si to myslím? Protože se stále víc setkávám s dětmi a mladými, lidmi, kteří mají neustále při sobě takové zařízení a … a jediné věci, co s ním dělají, jsou Facebook, Instagram a pokud je WiFi, tak sledování OneTV a YouTube. V dotazníku se chlubí, jak skvěle jsou digitalizovaní, ale běda, jak jim dáte nějaký složitější úkol, aby si něco vyhledali a nějak to prezentovali. A to je - aspoň podle mě - obrovský problém. Znám spoustu dětí, které nerady čtou. Jakmile jim dáte papírovou knihu, dostanou osypky. Proč u nich nezkusit spojit povinnost s tím, co je baví?

    Ale vraťme se do školy. Většina vedení škol je vyloženě líná a místo toho, aby pomohli potenciál mobilních zařízení ve škole použít, děti za cokoliv s displejem trestají. Doslechl jsem se dokonce i o školách, kde mobilní telefony musejí za všech okolností děti odevzdat ráno učiteli a mohou si je vyzvednout až po celodenním vyučování, což je mimochodem již za hranicí trestnosti a vedení podobných škol by měli za podobné praktiky exemplárně potrestat a dát za to pár nepodmíněných trestů, aby si podobné praktiky ostatní školy rozmyslely. Pozor, nemluvím o situaci, kdy učitelka zabaví dítěti telefon v hodině a dá mu ho zpět na konci hodiny. Ale zase, jaká má tedy být míra tolerovaného využívání mobilních zařízení?

    Opět to má dva úhly pohledu. Jeden je, pokud škola vlastní tablety a dává je k dispozici dětem. Tedy jsou to zařízení školy a využívají se za jejích podmínek. Tady asi personalizované účty školáků třeba i s podporou školních sešitů sice očekávat nemůžeme, no na druhou stranu zde, pokud to škola udělá rozumně, tak to opravdu bude pomáhat tak, jak má a tam, kde má. Druhým pohledem jsou zařízení, které vlastní žáci a která by mohla škola využít - respektive motivovat využít žáky pro lepší výuku.

    O tom, co je lepší, vás nechám přemýšlet už samotné. Ale schválně se zkuste zeptat svých dětí, jestli by mobilní zařízení chtěli využívat víc i ve škole. A pokud to bude rozumné, je na to opravdu čas. Zpátečnický přístup je nemoderní, a i se všemi jeho zápory budoucnosti dětí spíš uškodí.

    Poslední prázdninový týden mějte klidný vy i vaše děti, to vám přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Asociální sociální sítě

    Je tu pondělí a s ním další glosa architekta, IT odborníka a mimo jiné tak trochu nenormálního novináře Michala Rady. Tentokrát o sociálních sítích a jejich asociálních dopadech.

    Nechci, aby můj dnešní příspěvek vyzněl příliš negativně. Nechci znít ani mentorsky a ani ve stylu “Rejžek píše o Fejsbůku”. Ale i já jsem si všiml změn v chování a myšlení lidí, kteří jsou takzvaně “aktivní na sociálních sítích”. Předně - pod pojmem sociálních sítí nerozumím jen FB, TW, G+, YA, TU, SCH, IG, a ostatní. Myslím elektronické komunikačně komunitní sítě obecně, to může být třeba i jinak obyčejný Hangouts, či iMessaging. Znám minimálně tři komunity, které všechno řeší přes Hangouts. A když říkám všechno, myslím tím všechno. Jsou to kolegové, takže všechno pracovní, ale i jak zdrhnout z porady, kam se jde dnes na pivo, celkem tradiční otázka “kde se bylo včera na pivu”, nebo “co je tohle sakra za fotky”, ale třeba i, kdo se vyspal s čí holkou, nebo naopak proč se někdo s někým nevyspal apod. Tohle samo má hned dva problémy. Musíte si vytvořit více skupin, do některých svého šéfa zahrnete a do některých ne. Vypadá totiž opravdu blbě, když začnete virtuálně zívat na poradě a začnete si psát, jak poradu rychle skončit a jít místo toho na pivo a píšete to do skupiny, ve které máte i svého šéfa a jeho šéfa… Druhým problémem je to, že se těžko vybírá, co s kým chcete vlastně sdílet a ve finále stejně všichni vědí všechno. V takovýchto komunikátorech si už na “přátele” a jejich opak prostě nehrajete.

    Takže logistický problém jsme probrali a teď k tomu slíbenému chování. Všimli jste si toho, že sedí partička u stolu a všichni si ťukají na mobilech, a pak jen slyšíte ten charakteristický zvuk Hangoutu, iMessage, Messengeru či podobné platformy, samozřejmě od všech u stolu? Pak dvě vteřiny ticha než všichni odscrollují na poslední zprávu, a pak společná salva smíchu. A zase ťukání... A takhle pořád dokola. Nejenže si tedy lidi už nepovídají, ale už nereagují na jednotlivce, ale na celou skupinu.

    No ale to nejhorší vlastně je, že když zábava neprobíhá ústně, ale v aplikaci, tak už ani nemusíte do té hospody chodit. Je tím pádem vlastně jedno, jestli sedíte u daného stolu, či o dvě hospody dál u jiného stolu, nebo dokonce nedej bože doma s rodinou. A v tom je to asociální chování - tedy jeden z jeho málo probíraných aspektů. Slušný Čech prostě chodí do hospody. Teď už to nepotřebuje. Jasně je přece jen trochu něco jiného, když deset lidí sedí doma a má každý otevřeného lahváče a jen si píšou zprávy, než když opravdu dojdou do hospody.

    Vezměte si ty souvislosti: Chůzí do hospody děláte něco pro zdraví, máte takzvanou "fit aktivitu", jste na čerstvém vzduchu. V hospodě mimochodem taky, protože už se tam nekouří, když po cigáru toužíte, jdete se projít před dveře, to zase “děláte něco pro zdraví”. Když jste v hospodě a jíte a pijete, dáte vydělávat chudákovi hospodskému, který si tak přes své šolichy vydělá aspoň na tu registrační pokladnu. Navíc si ošoupáváte a ojediněle i nevratně potřísníte oblečení a obuv, takže potřebujete nové. A samozřejmě, sem tam - když je zrovna signál bez LTE, nebo ve vteřinách, kdy hledáte zuřivě po kapsách powerbanku, prohodíte s kamarády i nějaké to slovo.

    O tohle všechno se ochudíte, když asociálně nepůjdete do hospody a nesednete si ke stolu s kamarády a nebudete s nimi komunikovat na sociálních sítích.

    Sociální sítě a komunikační aplikace schopné rozesílat fotky a videa mají ale i pozitivní dopady. Pokud se po pitce probudíte u sebe doma a vedle vás v manželské posteli leží a chrápe cizí chlap (zdravím Petra, on ví, kterého myslím), tak při procházení historie své komunikace z večera a noci máte docela dobrou šanci, že zjistíte podle fotek, kdo to je. Odpadá tak trapná chvíle, kdy si nemůžete vzpomenout na jeho jméno - o ostatním nemluvě. A vůbec, diskuse, jejímž cílem je složit alespoň přibližnou mapu událostí uplynulého večera je s aplikacemi a sdílením daleko snazší. A pokud se probudíte v cizím bytě a netušíte, jak jste se tam dostali, máte u sebe alespoň navigaci, která vás dostane domů, nebo ráno rovnou do práce. A pokud je to tak strašné, že si po probuzení ani nevzpomínáte, kdo sami jste, i zde je mobilní technika přínosem. Těch 20 zmeškaných hovorů od jednoho čísla od jedné ráno vám alespoň řekne, jaké číslo a snad i jméno má vaše manželka.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Nebe, peklo, ráj, GDPR

    Architekt, IT novinář a po tomto článku také předplatitel horkého kotle v pekle Michal Rada se v dnešní glose pokouší varovat před největším porušováním ochrany osobních údajů. A tradičně to stojí za to.

    Kolem GDPR už toho bylo napsáno mnoho. Už jen čekám, kdy z toho vznikne první náboženství, s obětními krvavými rituály, kněžími v černých hábitech atd. Jako vážně, GDPR je třeba se zabývat. Zase na druhou stranu spousta lidí a firem kolem toho vyvolává snad až přehnanou hysterii. Přitom jde v podstatě jen o to, že by se firmy měly obtěžovat začít opravdu plnit již dávno zákonem stanovené povinnosti, které dosud jen ignorovaly.

    Začal jsem náboženstvím, a protože chci k debatě o GDPR přispět tradičně netradičně, tak u něj zůstanu. Chceme regulovat kde co, ale co na to Bůh? Jestli je někdo, kdo neoprávněně nejen shromažďuje, ale i využívá osobních, citlivých a intimních údajů, pak je to právě Bůh. A kde má k tomu souhlas? Nevzpomínám si, že bych někde podepisoval informovaný souhlas, že nebe smí sbírat, evidovat, shromažďovat a pro komerční účely pronájmu místa v nebesích moje osobní údaje? Jak je možné, že někdo tam nahoře bez našeho souhlasu posuzuje naše hříchy? A co na tohle GDPR? Když si vyšlápla na Google, Facebook a Microsoft, kdy přijde na řadu Eden? A jakou sankci lze ze strany Evropské unie udělit nejvyšší bytosti? Pokud bychom se shodli, že Bůh a nebesa jsou obecně prospěšnou aktivitou realizovanou v obecném zájmu, co potom peklo? U pekla už máme každý dost důvodů nechtít umožnit zaznamenávání hříchů, že? Od doby papírových knih hříchů se jistě již i v pekle leccos modernizovalo. Vzpomeňte si na scénu z pohádky S čerty nejsou žerty, kde evidenci osob a jejich souvisejících údajů o hříchu vedli v papírové knize “osmý řádek vlevo dole”. Jak by se asi peklo tvářilo, kdyby Dorota Máchalová podala žádost o odstranění z evidencí za účelem ochrany osobnosti? Vždyť jaká důležitější ochrana osobnosti může být, než nejít do pekla?

    A představte si tu kontrolu, jak úředníci Úřadu pro ochranu osobních údajů v pekle vyžadují předložení oné knihy hříchů? Tedy ne, že by se některý český úředník měl problém do pekla dostat, v tom fakt problém nevidím, ale ta kontrola by musela být … no řekněme, velmi dlouhá.

    Samozřejmě by bylo i zajímavé sledovat, jakou reakci na to bude mít církev, no rozhodně je to námět na pěkný výzkumný a realizační projekt financovaný z prostředků Evropské unie.

    Dnes hodně ulítlou glosu takto zakončí a krásný týden vám přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Kapesní vzpomínky

    Dnes bude náš glosátor Michal Rada nostalgický a zavzpomíná na kapesní počítače v dobách ještě před iPhonem. Ano, i takové doby byly a v kapsách technických machrů se nosily chytré krabičky i tenkrát.

    Nedávno jsem se potkal s člověkem, kterého jsem víc jak patnáct let neviděl. Znali jsme se tehdy jako ajtý novináři, dnes už jsme oba někde jinde, ale dá se bez nadsázky říct, že tehdy jsme patřili i mezi novináři ke geekům. Trochu jsme si zavzpomínali na tehdejší časy i na tehdejší techniku. Už tenkrát jsme byli líní a pohodlní a nechtělo se nám v brašnách tahat těžké a neforemné notebooky, takže už tenkrát jsme chtěli kapesní stroje.

    Měl jsem leccos, od Atari Portfolio (tehdy bombastický kapesní mininotebook s MS-DOSem na kterém běžel dokonce Norton Commander a celé to šlapalo na 2 tužkové baterky), přes různé komunikátory od Nokie z řad 9xxx, přes kapesní handheldy s klávesnicí a dnes už neznámou odnoží Windows CE, až po palmtopy. V mé kapse pořád byl nějaký takový přístrojek, samozřejmě většinou s klávesnicí, protože tehdejším penem (předchůdce stylusu) se na soudobých softwarových klávesnicích psalo opravdu jen za trest.

    Ano, kapesní počítače byly i před iPhony a telefony s Androidem. Když opomenu Psiony, které mě nikdy nijak neoslovily, ani dnes už nevím proč, tak existovaly třeba takové kousky jako Nokia 9000 sice s monochromatickým displejem, ale se skvělou klávesnicí. A měly různé klienty, takže třeba si takhle sedíte v hospodě a kolega vám volá, že chcípl server s databází pro Novinky.cz, jestli byste nemohl hned narychlo přijet se na to podívat. Tak si objednáte pivo, přihlásíte se z mobilu s klávesnicí k serveru, otočíte ho a tradá. To ani dneska prakticky nejde, nebo vy jste snad na moderních mobilních telefonech se softwarovou klávesnicí zkoušeli zadávat příkazy Linuxu? Připomínám, že hovoříme o konci devadesátých letech, jo o období před Facebookem, kdy vrcholem komunikace geeků stále byly, byť webové, BBS. Byla to doba Kecárny, Xchatu a mimochodem jednoho českého prvenství v podobě online kalendáře na Atlasu.

    Zavzpomínal jsem si na to, co všechno již tehdy kapesní asistenti, ať už samostatně pracující jako handheldy či jako mobilní telefony (říkalo se jim komunikátory) uměly. Psal jsem článek, dorazil na místo, z kapsy vyndal krabičku, odklopil displej, napsal článek a hned ho odeslal editorovi. Paráda. Ani dnešní novináři to nemají s pouze dotykovým displejem tak jednoduché.

    Připomněl jsem si tuhle dobu, když jsme nedávno jeli metrem, já měl svůj iPhone v kapse a před sebou jen bezdrátovou klávesnici. Takže si představte magora, kterej má v metru na kolenou jen klávesnici, která evidentně není k ničemu připojená, protože jsem měl mobil v kapse, lidi se na mě prý dívali, jako kdybych se zbláznil a jen si hrál na to, že mám počítač. Skvělý pocit. Ano i dnes píšu na kapesním zařízení, i když pravda ne už tak kompaktním. Mám mobil vložený do stojánku, který je u externí klávesnice, nebo ho dokonce ani nevyndávám z kapsy a mám klávesnici jen připojenou. Ta klávesnice i ten mobil jsou hezčí, déle vydrží, pracuje se na nich pohodlně, přesto si nemůžu odpustit nostalgický povzdech nad kapesními PDA dvacet let starými. Samozřejmě, měl bych dodat, že tehdy jsem ještě viděl, jinak bych je nemohl ovládat. Zase na druhou stranu, dnes můžu díky hlasovému výstupu pracovat bez displeje a šokovat lidi v metru.

    S nostalgií v oku přeje krásný týden Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Při placení se usmívat

    Je tu pondělí a s ním tradiční glosa ICT experta, architekta a novináře Michala Rady. Dnes bude plná úsměvů a připomene jeden aktuální nápad s elektronickým placením v novém světle.

    Nedávno jsem zaznamenal takovou celkem maličkou zprávičku, spíš kuriozitu. KFC spouští pilotní projekt pro ověření a autorizace platby úsměvem, respektive obrazem vašeho obličeje s viditelným úsměvem.

    Po technické stránce na tom není nic moc světoborného, prostě se provede ověření a autorizace snímaným obrazem obličeje. Při dnešních technologiích rozpoznávání obličeje je to metoda již dostatečně bezpečná. KFC k tomu přidává ten úsměv. Ten je tam mimochodem i z technických příčin, protože se tak dá rozpoznat a porovnat více charakteristik vašeho obličeje, takže je takové rozpoznání mimochodem daleko bezpečnější než jen statický obraz tváře.

    To, co mi na tom přijde vtipné, je právě ten úsměv. Filozofie je jednoduchá, když už musíme vydávat svoje peníze, tak ať se u toho aspoň tlemíme. Ostatně z marketingového hlediska je zákazník usmívající se šťastně ve chvíli, kdy vám dává vydělat asi to nejlepší pro PR. A zákazníkům to přeci jen psychologicky dává pocit, že krvácení jejich peněženky není tak hrozné. Ano, svoji roli asi hraje i to, že ve fastfoodu neutrácíte denně celý svůj měsíční plat, ale i tak se jedná o dobré rozptýlení.

    Mohl by se z toho stát docela dobrý povinný návyk. Vždycky když platíte, musíte se u toho usmívat. Zákazník by se naučil být dostatečně šťastný a časem by si třeba v mozku vytvořil asociaci, kdy placení znamená radost a štěstí. Jasně, chápu, že trochu něco jiného by bylo třeba při placení daní, ale právě i ve chvílích, kdy máme své peníze odevzdat státu, bych ten úsměv udělal povinný ze zákona. A šel bych ještě dál. Čím větší úsměv a čím šťastnější výraz, tím větší sleva na daních. Ale zase to nepřehánět, aby někdo neodcházel od daňové pokladny vysmátý a bez zaplacené koruny, musel by se vymyslet dostatečně výhodný algoritmus. Podobně bych uzákonil jako povinnost usmívat se třeba při placení pokut za dopravní přestupky. Těch situací by se našlo asi víc.

    Ale vážně, nápad propojit úsměv s něčím jako je placení se mi líbí. Je to vtipné a zároveň i účinné.

    Že placení a úsměvy jdou psychologicky dohromady ukazují už několik let i platební terminály, které po úspěšné transakci místo nudného obchodního nápisu zobrazují usmívajícího se smajlíka. Taky docela potěší.

    Ať se nejen ve fastfoodu usmíváte po celý týden vám přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Už mě ty glosy nebaví, už aby je za mě psali roboti

    S pondělkem je tady tradiční glosa Michala Rady. Dnes o budoucnosti novinařiny a psaní článků, jako jsou třeba IT glosy.

    Napsat takový článek je dřina. Nejdřív se musíte prohrabat lavinou papírů ke klávesnici, pak spustíte textový editor, který si pochopitelně právě tu chvíli vybere k aktualizaci, no a po dvaceti minutách hodinu čumíte na prázdnou stránku, protože inspirace mezitím vypršela. To samozřejmě přeháním, ale zase ne tak moc. A občas si každý novinář povzdechne “kdyby tak ten článek někdo napsal za mě”. Pochopitelně ve skrytu duše si to nepřeje, protože by přišel o práci.

    No ale možná se to opravdu stane skutečností. Umělá inteligence dokáže dnes leccos. Kromě rozpoznávání obličejů a napodobování stylu malířských mistrů už umí i skládat hudbu, a dokonce už i psát články. Tedy ono to zatím není ještě tak dokonalé, aby se články daly číst, ale psát už je umí. Naštěstí zatím jen ve světových jazycích, konkrétně pochopitelně v angličtině, protože - a to vám potvrdí každý Brit - kromě angličtiny už vlastně žádné jiné světové jazyky nejsou.

    Nicméně umělá inteligence prý již umí vystihnout podstatu tématu, o kterém má psát a sestavit text článku, ten se pak musí už jen upravit. Třeba u sportovních zápasů už se tahle technika dokonce v USA a Anglii využívá, kdy robot sestavuje postupnou reportáž z daného zápasu. Dokonce už vědci a technici předložili umělé inteligenci úkol napsat popularizační článek o vědeckém tématu.

    Máme se tedy my novináři bát o svá místa? A máte se vy čtenáři bát článků od robotů? Já osobně si myslím, že třeba u rychlé průběžné informace o něčem je to fajn. Ale lidi chtějí víc. Chtějí si přečíst postřehy autora a mnohdy i jeho postoj, i když ten by samozřejmě profesionální novinař do zpravodajských článků dávat neměl. Robot do článků nedostane trochu té živé omáčky, neumí být sarkastický či naopak vypíchnout to klíčové lidské v daném problémů. A především neumí udělat vtip a pojmout to humornou a čtivou formou, což třeba od glosy čekáte. Prostě chtějí v článcích osobnost. A tu jim umělá inteligence ještě pěknou řádku let nedá. Teda aspoň doufám.

    Krásný týden při čtení článků napsaných lidmi přeje Michal Rada.

     

    Autor: Michal Rada

  • ITglosa: Ono se řekne 360stupňový film, ale co to filmování?

    Dnes se náš glosátor Michal Rada podívá na jeden očekávaný fenomén, a tím jsou takzvané sférické filmy. A jak je jeho zvykem, vezme to z netradičního úhlu. Totiž z pohledu filmaře na natáčení. Takhle jste o tom třeba ještě nepřemýšleli.

    Technologie jde dopředu velkými kroky, i když tohle rčení je ve světle miniaturizace vlastně nesmysl. Ale zkrátka a dobře, stále víc se od rozkostičkovaných osmibarevných věcí dostáváme k takřka virtuální takřka realitě. Jedním z fenoménů je takzvané 360stupňové video, tedy videopohled v celém kruhu, či dokonce v celé kouli. Pro uživatele to má jednu výhodu, může se virtuálně rozhlížet po scéně, jak chce. Mimochodem, tohle není fenomén nový, já jsem se se sférickým pohledem setkal poprvé někdy v polovině devadesátých letech, tehdy samozřejmě na velkém CRT monitoru, kdy se pohled ovládal myší. Dnes jsme přeci jen už dál.

    Všichni jsou ze sférických pohledů nadšeni a už se těší, jak se tahle technologie dostane třeba do filmu. Tedy všichni, až na filmaře. To, co je pro diváka skvělým zážitkem a snem budoucnosti, je pro filmaře samotné noční můrou. Ono to totiž není tak jednoduché.

    Viděli jste někdy filmové natáčení? Zatímco před kamerou je načančaná scéna, za kamerou je - nedá se to nazvat jinak - “bordel”. Spousta lidí, techniky, reflektorů, sem tam dokonce nějaký ten jeřáb, hadice na umělý déšť, konstrukce pro kameramana, režisér na nervy ukazující na všechny neslušná gesta, zvukař s věncem několika traktoristických sluchátek na krku, alespoň jedny pak na hlavě, a všechny ty asistentky, maskérky, produkční, scénáristky a spousta dalšího. A věřte mi, to, co se děje za kamerou byste ve filmu vidět nechtěli.

    Jedna scéna z mého života. Když jsme točili Mafii v Praze na hřbitově, tak před kamerami bylo prostředí třicátých let, samý mafiánský gentleman, smuteční nálada… Na druhé straně pomyslné kulovité kamery se spousta lidí povalovala na skládacích židličkách a jedla bagety, asistentky roznášely kafe, režisérka řvala na produkční, kněz se převlékal a objímala ho luxusně vypadající prostitutka (aha, to do toho filmu vlastně patří) a vše sledovali opodál kouřící strážníci pražské městské policie. Vše dokreslovaly karavany a dodávky, no prostě typická třicátá léta, že?

    Nejsem technik a nechci spekulovat, jak se tohle dá řešit, ale byl jsem u dost filmů na to, abych byl z rozvoje techniky tak trochu rozesmutnělý. Copak u interiérů, to se to zařídit dá, prostě všichni ti lidi a věci, co nemají být vidět se schovají za sestavené kulisy, ale nedovedu si to představit u exteriérů. On k tomu totiž ten “bordel” patří. Atmosféra natáčení je neopakovatelná, a i když na sebe všichni řveme a naše mluva rozhodně není určena pro školní mládež, i když na natáčení přijíždíme unavení a odjíždíme vynervovaní, bez té atmosféry to prostě nejde. A nepůjde. A samozřejmě natáčeni scén exteriérů bez vší té podpůrné techniky a blamáže taky nepůjde. U kostela sv. Ludmily na Míráku prostě musíte postavit středověké kulisy, protože ten vchod do metra a trolejové vedení tramvají by se v 360stupňovém videu asi nevyjímaly moc dobře.

    Koumáci jistě přijdou na způsob, jak tohle vyřešit. No ale doufám, že to nepokazí atmosféru, bez které to prostě nepůjde. A mám-li být upřímný, nejsem si ani jist, že se diváci budou chtít u sférických filmů tak moc rozhlížet kolem. Přeci jen médium filmu jako takové je totiž ve skutečnosti založeno právě na principu, kdy vám kamera vnucuje, na co se máte soustředit, proto tam ostatně je.

    Takže, krásný třistašedesátiprocentní týden třeba u nějakého ještě stále klasického filmu vám přeje Michal Rada.

  • ITglosa: Internet - to je ten pocit

    Je tu pondělí a s ním tradiční glosa Michala Rady. Je jako vždy pro zasmání, ale pro ajťáky je tentokrát i dost mrazivá. O hrůzné věci, kterou Michal prožil minulý týden se nám v rámci post-traumatické terapie svěřuje bez obalu.

    Život s ajťákem může být pro ženu utrpením. Ale bývá to i naopak, on život s ajťákovou manželkou taky není zrovna někdy med. Obzvlášť, když se jí stane to, co se mojí manželce stalo minulý týden. Byl nám vyměněn router, a tak to pro mě znamenalo několik hodin nastavování forwardů, prostupů, zkrátka těch věcí, jež stejně nikomu nic neříkají, ale jež právě dělají internet internetem. Pak přišla manželka a že je třeba znovu nastavit chytré zásuvky, které se do nové WiFi sítě musí taky připojit. A jala se je nastavovat. Jedno z mott mojí ženy je "manuál je pro zbabělce bez fantazie", a tak se jí podařilo splést si tlačítko WPS s tlačítkem RESET. Výsledkem bylo, že resetovala náš router a my byli rázem ve středověké době mamutů, bez internetu.

    Pochopitelně nastala panika. Nemohli jsme se ani na internetu podívat na stránky ochrany obyvatelstva, kde jsou návody pro krizové situace, okamžitě se nám snížily kognitivní schopnosti, konec civilizace v naší domácnosti byl neodvratný. Za to, že jsme neseděli jako opice a neházeli jsme po sobě exkrementy a neskákali jsme uprostřed obýváku s kyji kolem ohniště, můžeme vděčit jen mobilnímu internetu v našich telefonech. Sláva, civilizace se pomalu vracela, pomaloučku jsme položili pazourky a hrubé kamenné sekery, opět jsme se ze zvířecích bederních roušek převlékli do civilizovaného oblečení a zasedli ke svým počítačům připojeným přes mobilní LTE.

    Ano, díky FUP limitům se manželka nemohla chvíli dívat na seriály na Netflixu, ale jinak jsme měli internet více než rychlý a dostatečný. Připojení skvělé, časové odezvy serverů podobné jako přes domácí připojení, spojení stabilní, prostě klasický a o nic moc omezený internet.

    Přesto to "prostě neni vono". Zjistili jsme, že i když je stejně kvalitní a stejně rychlý, není internet jako internet. Na tom LTE to prostě není ono. Přitom k tomu není důvod. Vše běží naprosto stejně, jediným rozdílem v běžném používání je jiná IP adresa. Nevím, snad právě to, že naše adresa začínala na ohromných 172.17...  a ne na celkem hubených 91.201... jako obvykle, snad ten pocit, že to taháme z mobilu, snad právě to, že jsme unavovali svoje chudáčky mobily, které se těšily, že si večer doma odpočinou, snad ten pocit, že máme k dispozici na dva dny jen 25 GB, což stejně ani videem nevyčerpáme, prostě to nebyl "náš domácí internet".

    Samozřejmě se mi všichni smáli, že jsme o internet přišli kvůli manželce. Ona, jinak mimochodem skvělá ajťačka, teď samozřejmě chodí kanálama, samozřejmě jsme to přežili, protože hned druhý den se stavil technik a nastavil to znova a já si nastavení routeru hned zazálohoval, ale ten pocit, ten tam pořád někde hluboko je.

    Vyprávěl jsem to kamarádovi a on měl výborné přirovnání, které mě teda napadlo taky, ale přece nebudu sprostej a nebudu to sem psát za sebe, ta to sem napíšu jeho jménem: "To znám, to máš jako se záchodem. Prakticky kdekoliv můžeš jít na velkou, ale takový jako doma to prostě nikde jinde neni." A je to pravda. Domácí internet je prostě domácí internet. Každý ajťák to zná. A my už teď budeme oba navěky žít s temnou vzpomínkou zasutou někde tam v hlavě, hluboko v mozkovém kmeni, tam kde primitivní prapůvodní mozek zvířete ví, že tma je děsivá, že lov je správný, tam je i informace, že "jsme chvíli byli doma bez domácího internetu..." Nesmírně děsivé, že?

    Krásný týden vám již z opraveného domácího internetu přeje Michal Rada

     

    Věnováno Michalu Peškovi, řediteli Správy základních registrů za to, že mě v téhle věci chápe. Jen se o tom věnování nesmí dozvědět jeho žena Magda.

     

    Autor: Michal Rada